Tečka za mými výměnnými pobyty…
Jakožto studentka francouzského gymnázia (lépe řečeno jeho česko-francouzské sekce) jsem měla po celý svůj 6letý „pobyt“ jakési privilegium účastnit se výměnných pobytů s Francií. Mému ročníku se dokonce poštěstilo natolik, že jich absolvoval hned pět...
Letos, za prahem vysokoškolského studia, si mohu tyto francouzské pobyty pouze promítat nad fotografiemi ve svých vzpomínkách. Když se rozvzpomenu na svou 1. A a první konající se výměnu… Tehdy do Pellegrue, malého městečka nedaleko Bordeaux, jela malá třináctiletá vyjukaná „žába“, která uměla francouzsky sotva pozdravit. Jak jsem se bála, že se nezeptám na vše potřebné, že budu trávit smutné večery sama v pokoji, aniž by si mě kdokoli povšiml, a že vůbec do nové a pro mě do té doby nepoznané kultury ani nezapadnu… Mé obavy se nenaplnily. Mluvila jsem, co jen to šlo, a o vše potřebné se vždy pečlivě postarala rodina mého korespondenta. A ukázalo se, že Francouzi vystupují ze svých stínů a mají zájem poznat Českou republiku stejně, jako já toužím poznat Francii. Zahrnovali mě pozornými dotazy a zároveň plánovali víkendový program, abych zakusila co nejvíce i z jejich tradic.
Ani všední dny nelze opominout. Volný čas jsme trávili spolu s dalšími Čechy i Francouzi, a já si začala uvědomovat pravé a nedocenitelné výhody těchto pobytů. Zdokonalení jazyka bylo pro mě až druhořadé, první místo nekompromisně zastalo poznávání této charismatické země, její kulturní zvyky a rysy. Z žádné dovolené bych nikdy nepoznala to, co díky výměnám, kdy jsem měla příležitost proniknout do rodinných zákoutí a způsobů života z tak těsné blízkosti a opravdovosti.
Jeden rok jsme dokonce měli takové štěstí (či snad smůlu?!) účastnit se dvou francouzských výměn. První z dvojice se týkala projektu Sokrates, pro nějž jsme měli za úkol nahrát spolu s francouzskými studenty z Dole cédéčko se společně nazpívanými písničkami. Na oplátku nám byl uhrazen dvoutýdenní pobyt v tomto městě. Ovšem, tehdy jsem si nebyla tak jistá, zda nám to za vydanou energii stálo. V partnerském městě Tábora Dole jsme se setkali s absolutním nezájmem ze stran našich francouzských korespondentů. I když jsme byli upozorněni na jakousi budoucí improvizaci celé této výměny, nakonec jsme zůstali jen nemile zaskočeni. Korespondenti si nás nevšímali, nevynaložili ani úsilí zorganizovat nám jeden pořádný celodenní výlet za celých čtrnáct dní. Dopoledne jsme měli trávit na hodinách s Francouzi, pro někoho si korespondent ale ani nebyl schopen přijít.
Na druhou stranu úplně ke škodě to také nebylo, zabavit jsme se koneckonců uměli i sami. Ale ani ze strany francouzských profesorů nesršel šarm, jak bývá zvykem. Chybělo tomu nadšení, které se pomalu vytrácelo i z nás. Na oplátku jsme pro jejich návštěvu České republiky připravili velice pestrý program, ovšem někteří Francouzi byli tak zaměstnáni nákupem kartónů cigaret a absintů, že to ani trochu neocenili…
Z této výměny nakonec vzešlo alespoň zajímavé CD, které obsahovalo nejen naše společné písně ve francouzském, anglickém i českém jazyce, ale i plno francouzských sól, která byla propracována mnohem více než naše písničky. Musím ale říci, že dva povinné koncerty, které jsme absolvovali jakožto zpěváci, jsme si užili a pobavili se, byť „jen“ my Češi.
Na francouzské výměnné pobyty jsme ale nezanevřeli, a o to více jsme se těšili na výměnu s Bretaní. O Bretoncích se říká, že jsou kamarádští a milí, a sami nás o tom dokázali přesvědčit. S nimi jsme si hned padli do oka a trávili společný týden, který se každým dnem zkracoval. Společné chvíle jsme si užívali a skvěle se bavili; nebyly to ty, nám dobře známé, separované skupinky Čechů a Francouzů. Zkrátka, pravý opak dolských korespondentů. Jenže týden se neúprosně blížil ke svému konci a my se museli loučit. Ne na dlouho, naše návštěva Bretaně se měla uskutečnit hned další školní rok na podzim.
Výměna se výborně vydařila. Na cestě směr bretonský poloostrov jsme si udělali třídenní zastávku v Paříži. První den jsme šplhali na „Eiffelovku“, další byl věnován královskému sídlu ve Versailles. S posledním dnem jsme si mohli naložit dle našich přání: projížděli jsme se metrem nebo zašli na čokoládu do „Améliiny kavárny“ U Dvou mlýnů.
Anebo podléhali svodům půvabné Paříže. Jako já. Celé této „historce“ předchází nepatrný detail: před odjezdem jsem se zpupně zařekla, že bez fotografie montmartrovského kolotoče Paříž opustit nemohu. Osud se mi ale rozhodl postavit do cesty a na Montmartre jsem dorazila po zavření brány, která skrývala onen cíl mého zájmu. Nebylo zbytí, přelézt plot a vydat se v ústrety černé tmě zavřeného monmartrovského parku. Za běhu před hlídačem, jenž právě uzavíral poslední bránu těsně u kolotoče, jsem cvakla foťákem a prchala pryč. V budoucnu se z této milé příhody o „ukradené fotografii“ stala historka, již ráda s dramatickým přikrášlením v podobě divoce štěkajících hlídacích psů funících mi na paty vyprávím, a bavím se. Paříž opravdu neklade žádné meze…
Poté už nás čekala jen několika hodinová cesta do Bretaně. S korespondenty už jsme se znali a těšili se na jejich novinky, které se nevešly do dopisů, které jsme si pravidelně vyměňovali.
Tentokrát i francouzští učitelé vyvinuli značné úsilí a připravili pro nás pestrý program. Navštívili jsme například jeden za sta divů světa – Mont St. Michel, kde jsme se procházeli v tekutých píscích nebo jsme jezdili křížem krážem mořem na kajacích.
V dalších „Franciích“, jako normandském Montivillier, tomu nebylo jinak. Poznávala jsem jejich přednosti: setkávala se s mnohem vřelejšími a otevřenějšími povahami lidí, pro které vzájemné polibky na uvítanou i rozloučenou hráli (a stále hrají) svou roli. A čím dál tím více jsem chápala, proč se o Francii tak často mluví jako o „krásné a sladké“. Pokud si zamilujete jejich poklidný život a kavárenské vysedávání se sklenkou vína i bez ní, pochopíte i tu pravou podstatu výše vysloveného klišé. Je po čem pátrat a odhalovat skryté francouzské taje.
Nesmím ani zcela opominout pověstnou neduhu: tzv. čekací párty odvozené od typické francouzské neorganizovanosti. Smysl těchto úsměvných „večírků“ spočíval v každovečerní hodince čekání na zatoulaného, nebo zpožděného Francouze, který nebyl schopen včas dorazit se svým českým korespondentem na předem domluvené místo. Pokud jste ale chtěli nalézt pozitiva i tehdy, našly se. Při čekání jsme alespoň poklábosili se spolužáky, s nimiž se příležitost k popovídání hledala jen těžko. Další výhoda francouzských výměn je tedy nasnadě: sbližování a rozvíjení přátelství mezi spolužáky.
I přes všechny male nepatrné a nemilé zkušenosti s našimi korespondenty ve mně nadále zůstává to pravé francouzské okouzlení. Mít tu příležitost, ráda bych si ještě jednu výměnu zopakovala. Jakoukoli. Všechny stály za to. Všechny něco daly a okouzlily. Jakékoli francouzské „vychytávky“, třeba jen ta pekařství s čerstvými „pains au chocolat“ na každém kroku, za to bezkonkurenčně stojí. Nezbývá mi než být vděčná za tyto bezva příležitosti.
Autor článku: Alžběta Jílková
