Francie Info - informace o Francii

Francie očima studentů

Pokud toužíte po tom opravdu poznat Francii, nelze tak učinit při týdenní dovolené. Několik takových jsem měla za sebou a všechny mě v mých stereotypních představách o této zemi jen utvrdily. Nejlépe je odjet tam na několik měsíců či let. A to jsem také učinila ! ...

Po čtyřleté zkušenosti a studiu na třech univerzitách – v Lyonu, v Toulouse a v Aix–en–Provence – je můj obrázek o této zemi přeci jenom trochu přesnější.

Češi ve Francii

Do Francie jsem odjela v roce 2004 po ukončení magisterského studia Sociální a kulturní antropologie na tehdejší Fakultě Humanitních studií v Plzni. Díky tomuto pětiletému studiu a rozhovoru s tamějším vedoucím katedry, jsem se mohla zapsat rovnou do druhého ročníku „Sciences du Langage“ – Lingvistiky. Francouzsky jsem uměla dobře, ale chtěla jsem mluvit perfektně. Dokonce jsem ve skrytu duše doufala, že se naučím tak dobře francouzsky, že budu k nerozeznání od rodilých mluvčí. Českého přízvuku jsem se však ani po několika letech nezbavila a tak jsem opět a znovu musela odpovídat na všetečné otázky, odkud že to vlastně pocházím.

V podstatě nemáme zvláštní důvod si uvědomovat, že jsme Češi, dokud nepřekročíme hranice a nemusíme se jako Češi představovat. Narážet denně na skutečnost, že nepatříte do země, ve které žijete, je mírně řečeno zvláštní pocit. „Je suis tchèque et je suis étrangère.“ Jsem Češka a jsem cizinka. A navíc jsem „Barbora“ a nikoliv „Barbara“. A tím „o“ jsem si zcela jistá. Střet kultur může být pořádný šok – i v rámci Evropy, pouhých 1 000 km na západ. Ale většina Francouzů je příjemně zvědavých, znají Prahu, Vaklafa Avla alias prezidenta Václava Havla, Milana Kunderu a náš fotbalový tým.

Co se týče výhod mého zápisu na „Université de Lyon“, pobyt za hranicemi je mnohem jednodušší, pokud máte status studenta. Francouzské univerzity mají skvělé renomé a domorodce tolik nepřekvapí, pokud mu v prvních minutách hovoru sdělíte, že zde studujete. Další výhodou mého zápisu pak bylo to, že jsem získala příslib na pobytovou kartu a tím možnost získat pracovní povolení. První tři měsíce univerzitního roku jsem tedy strávila mezi studiem a doplňováním regálů v Ikee, druhý semestr pak studiem a hlídáním čtyř dětí a psa. Pro mnoho cizinců, ale i Francouzů, je tato kombinace zcela běžná. Cizinci však mají malou nevýhodu v tom, že potřebují pobytovou kartu.

My Češi, jako členové Evropské Unie, můžeme ve Francii volně studovat. Pokud však chceme vykonávat nějakou práci, bez pobytové karty se zatím neobejdeme. Nevím, zda-li má cenu popisovat, jak nedostupné bylo tuto kartu – i přes příslib na ni – získat. Pokud mohu dát cennou radu – nikdy nechoďte na žádný francouzský úřad neinformováni. Naopak, zjistěte si z internetu, od spolužáků nebo i z dokumentů, které dostanete při první schůzce (při které, a tím jediným si můžete být zcela jisti, nikdy nezůstane) všechny dostupné informace. A rozhodně se nenechte odradit, pokud vám budou při druhé schůzce podávány jiné. Jen se mile usmívejte a trvejte si na svém. Francouzská byrokracie může být tvrdým oříškem a je lepší se na tuto skutečnost dobře připravit. A hlavně počítat s tím, že i když přinesete všechny požadované dokumenty, jejich kopie a pro jistotu ještě něco navíc, můžete odejít s nepořízenou.

Studium

Na francouzských univerzitách mě překvapilo hned několik věcí. První byla, že studenti jsou mnohem akčnější, dravější, hádavější a jsou si více vědomi svých práv. Není to v tom, že by neměli úctu k autoritám, jen se nebojí nahlas vyjádřit, co si myslí. Druhá věc je, že na zkoušku máte pouze jeden pokus. A třetí, že předměty se mohou mezi sebou „kompenzovat“ – což znamená, že neuděláte-li jeden předmět, a jiný naopak na výbornou, semestr jste neztratili. A dokonce, pokud jeden semestr neuděláte a druhý ano, mohou se tyto dva „vykompenzovat“ a vy tak neztratíte celý ročník. Na bodový systém, díky kterému je také (podle mého skromného názoru) tohle všechno možné, si zvyknete snadno. Abyste prošli, potřebujete 10 bodů z 20. 20 bodů z 20 je na univerzitě nedosažitelný cíl, alespoň na těch, na kterých jsem studovala já. Mé maximum bylo 18 bodů, mé minimum 0. První semestr pro mě opravdu nebyl jednoduchý.

Pokud mohu srovnat tři univerzity, na kterých jsem studovala, měli společný naprosto katastrofický stav budov a nedostatek finančních prostředků na cokoli. Možná to bylo tím, že se jednalo o humanitní vědy. Právnické fakulty hned vedle vypadaly mnohem lépe, ale to soudím pouze z vnějšku a z jedné návštěvy toalet, které byly vybaveny mýdlem, funkčním sušičem na ruce a zrcadlem, a zanechaly ve mně pocit, že jsem si špatně zvolila studijní obor.

 Attention, grève!

Dalším společným jmenovatelem všech tří univerzit byly stávky a nebo přinejmenším demonstrace a pokusy o stávky. Když na univerzitě v Toulouse v půlce letního semestru roku 2006 studenti zablokovali univerzitu, skoro jsem se se svým diplomem loučila. A když píšu zablokovali, myslím tím zabarikádované budovy židlemi a lavicemi, pomalované stěny červeným sprejem a studentské schůze trvající do dlouhých nočních hodin. Žádné z nich jsem se nezúčastnila, ale dozvěděla jsem se, že na každé z nich se volilo pro či proti pokračování blokády a že ti, co volili proti pokračování měli – mírně řečeno – docela odvahu, když svůj názor dali najevo proti přesile. Ale nový pracovní zákon, kvůli kterému se stávkovalo, nakonec vláda odvolala, a tak si menšina oddychla a všichni se chopili odložených seminárních prací a připrav na zkoušky.

 Všechny zkoušky, které jsem ve Francii absolvovala, byly písemné a anonymní. Jednalo se buďto o testy, nebo o eseje a těch posledně jmenovaných s postupujícími semestry přibývalo. Každá taková esej představovala několikastránkové písemné pojednání na zadanou otázku. Důležité bylo, kromě formální stránky – tedy správné formulace odpovědi, úvodu, statě a závěru – prokázat dobrou znalost na dané téma. Čerpat jste mohli z přednášek a povinné literatury a nebylo na škodu přidat vlastní názor. Což bylo, při srovnání se studiem na české univerzitě, velice potěšující.

 Labužnická Francie

Další velice potěšující zážitek představovaly francouzské menzy. Za pouhé 2 eura 70 jste si mohli vybrat mezi několika druhy teplých jídel, salátů a samozřejmě dezertů, přičemž bagety a voda byli v ceně. Ale to možná není nic překvapujícího. To nejcennější na Francii, a milenci historie a umění mi jistě nyní prominou, je totiž její vztah k jídlu. Od křupavých baget, přes propečené „croissants“, 360 druhů sýrů, vynikajících vín až po zvyky, které se kolem jídla točí. Nic nelze udělat bez alespoň malého kousku něčeho na zub. A pokud pořádáte například setkání s přáteli, vždy se domlouváte, kdo se o co postará (já víno, ty dezert, atp.). Recept na dokonalé uvítání je pak jednoduchý.

Začíná se tím, co Francouzi nazývají „apéro“ – sklenka pastisu, likéru, cinzana či piva doprovázená oříšky, chipsy, olivami, syrovou zeleninou nakrájenou na kousky a namáčenou v různých druzích „sauces“ a nebo kousky grilovaných baget namazané některou z vynikajících „tappenades“. Po ní následuje hlavní jídlo – většinou maso s přílohou, kterou může být i zelenina a většinou se ještě před ním, nebo po něm (záleží na zvyku) servíruje zelený salát se slavnou zálivkou alias „vinaigrette“. Víno vhodně vybrané k typu jídla je samozřejmostí. Poté následuje sýr, a na závěr něco sladkého. Dezertů je nepřeberné množství, ale může posloužit i zmrzlina nebo ovoce. Poslední tečkou bývá „digestif“. A můžete jet domů. Celé to nezabere víc než 3 až 5 hodin a pokud se v tom naučíte trochu chodit, nemusíte mít ani pocit, že se do vás už nikdy v životě nic nevejde.

Po všech svých zkušenostech z mého několikaletého pobytu ve Francii musím přiznat, že mám tuto zemi ráda. Francie vždy něčím překvapí, potěší a rozmazlí, ale i naštve, rozesmutní a zarazí. Je to země se spoustou problému, na jejímž území se odehrály – mimo jiných – obě neslavné světové války. Země, která se nezachovala příliš hrdě při ztrátě svých kolonií a která má nemalý problém s přistěhovalci a taktéž nemalý státní deficit. O současném prezidentovi raději pomlčím. Její zastaralá struktura, potřeba milióny a milióny kopií občanek a rodných listů k čemukoliv a trochu vrozená lenost jí neprospívá a nová generace se zdá mít jiné zájmy než o blaho své země (což je v současné době trend spíše celosvětový). Ale i tak pro mě Francie má a bude mít své kouzlo, které není ukryté jen v jejím jazyce a v neskutečném přírodním i kulturním bohatství, ale v něčem, co sama zatím dobře nedokážu charakterizovat. Možná bych se tam měla ještě na pár let vrátit.