Francie Info - informace o Francii

Brigáda ve Francii?

Konečně už jsou prázdniny! Ale letos…letos jsou přece jen něčím výjimečné. A čím? No přece že budu celé dva měsíce v Paříži. Navíc se mi podařilo získat velmi nevšední práci – budu natírat Eiffelovku!... a jak to nakonec dopadlo?..

  Po dlouhé a nepohodlné cestě autobusem jsem přece jen dojela do této metropole živá a zdravá. A hned při výstupu jsem spatřila tu „velkou dámu", které se mám celé prázdniny věnovat“. Namířila jsem si to do míst, kde jsem se měla hlásit. Zaměstnavatel mi zařizoval i ubytování, takže jsem se paní ptala, kde že je můj hotel. To mi sice ukázala, ale řekla mi, že neví, jestli se mnou počítají už dneska, že jim musí zavolat a zjistit to.
Po asi tak půlhodinovém telefonátu, během kterého jsem se mimo jiné dozvěděla i to, že ta paní se byla včera projít v parku se psem a potkala tam svou matku, mi konečně sdělila, že se asi spletla, když hotel zarezervovala. To mám jako spát dneska pod mostem nebo co?! Zeptala jsem se jí, zda by tedy byla tak ochotná a zavolala třeba do jiného hotelu. Vzápětí jsem toho litovala, protože paní se zase rozpovídala a nebyla k zastavení. Ale pokoj mi nakonec zajistila a au revoir zítra.
 

   Další den jsem se vypravila v čistých montérkách do práce. Školení o bezpečnosti práce ve Francii zřejmě není potřeba, ale než mi dali štětec a barvu, chtěli po mně číslo bankovního účtu a nějakou „carte de séjour“. A tu mám jako vzít kde? Už jsem si pomalu začala zvykat na délku místních hovorů, takže mě ani nepřekvapilo, když mi po půlhodině řekli, abych si zašla na pracovní úřad, že mi dneska dají volno na vyřízení potřebných dokladů.
„Paráda, za hodinu se už budu promenádovat po buticích na Champs Élyses,“ říkala jsem si. Ale to byl velký omyl. Na úřadě mi oznámili, že prý nemám patřičné formuláře, ať si pro ně zajdu do firmy. Nechápu, proč mi je tam nedali zrovna. Když jsem se s nimi vrátila, chybělo ještě číslo na šéfa, takže jsem musela zase zpět. Dále adresa – úřednice nechápala, jak můžu bydlet v hotelu, tak tam pro jistotu volala. Když už jsem si myslela, že je to všechno, paní mi řekla, že se na fotkách nesmím usmívat. No jo, jenže já tu kartu potřebuju zítra, abych mohla jít pracovat. Ale teď už je pozdě, takže fotky budou nejdříve další den. A taky je potřeba stavit se v bance pro potvrzení o mém účtu. Takže jsem musela volat, že zítra mě na lešení ještě neuvidí.
 

   Další ráno jsem to vzala od fotografa přímo do banky. „ C´est tout,“ zaznělo od úřednice. Oddychla jsem si. Ještě po mně chtěla občanku…hledám, ale nemůžu ji najít. Asi jsem ji nechala v hotelu. To snad ne! Vydala jsem se pro ni jak nejrychleji to šlo, ale při návratu nacházím na dveřích cedulku „déjeuner“. Mají tam napsané do dvou a už je skoro půl třetí a nikdo tam není! No to je ten jejich styl života – hlavně být v klidu. Kolem třetí se úředníci začali vracet z oběda a konečně mi vydali tu dlouho očekávanou „carte de séjour“.
Takže nakonec všechno dobře dopadlo a já jsem mohla jít dělat to, proč jsem přijela – natírat Eiffelovku.

Autor: Kateřina Železníková, studentka Gymnázia Uherské Hradiště